Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SIGUR RÓS a jejich recept na úspěch? Úzkostlivě strážit přehledné hranice post-rocku a ambientu, vyprodukovat pět alb dle velmi stejného receptu. Nebát se stát za tím, co chci dělat a tvářit se nesměle.
Islanďané na „Inni“ (volně přeloženo uvnitř) rekapitulují svou téměř osmnáct let dlouhou muzikantskou cestu. Děje se ve formě koncertního dvojdisku, jenž dostal i zkrácený vizuální přehoz. Více než půldruhé hodiny přináší v drážkách obou audio disků nejen důstojný vzorek materiálu, jenž z kvarteta udělal jednu z vůdčích veličin žánru, ale i dosti věrný odraz koncertní atmosféry. Obojí tudíž tou nejlepší pozvánkou ke shlédnutí filmového záznamu, a to jak pro zasvěceného fanouška, tak i náhodného kolemjdoucího.
Předtím než přejdeme k DVD se sluší dodat, že patnácti položková kompilace, chvályhodně operuje s pěti skladbami ze stále ještě poslední řadovky „Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust” z roku 2008. Tímto bych nechtěl říci, že je právě tato deska nejpovedenější (ony jsou všechny povedené tak nějak stejně), avšak oceňuji, že téměř její polovina byla pět měsíců po vydání živě přehrána během dvou listopadových dní v londýnském Alexandra Palace. Kolikero zaběhlých umělců si umí dodat podobnou odvahu? „Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust” (S hukotem v uších hrajeme bez přestání) také představuje v diskografii kvarteta asi „největší krůček“ k malinkatému „brit-pop“ odlehčení léty zajetého tvůrčího přístupu. Naopak zástupce silně svázané ambietní prvotiny „Von“ je pouze jeden. Konečně podmínku speciálně připraveného bonusu splňuje „Lúppulagið”.
Hlavním poznávacím znamením tvorby SIGUR RÓS je neoddiskutovatelný talent při formování hudebních gradací např. v „Popplagið“ (populární píseň), zde samozřejmě výtečně zachycený. Citlivé vrstvení minimalistických motivů spojené s trpělivým pošťuchování, hromaděním různých druhů něžných hudebních vánků, jejich splétání a následné vyústění v orkán. K tomuto hojně, vedle vokálů v mateřštině, dopomáhá i využívání neverbálního jazyka (majícího jméno Vonlenska) vyjadřujícího emoce spojené s hudbou. Pojetí Þór Birgissonova falzetu se skutečně spíše chová jako další vysoko laděný hudební nástroj, než jistý druh imaginárního zpěvu, např. scatu a jemu podobných hatmatilek a je jasné, že právě tady narážíme na pomyslný kámen úrazu. Každopádně tipuji, že konečný výsledek vzbudí u tolerantních posluchačů přinejmenším aspoň špetku respektu, protože, co si budeme povídat, čtveřice zralých třicátníků jednoduše umí složit a naočkovat návykové nálady, navíc živě prezentované s obří dávkou charismatu.
Fluidum především sálá z hodinu a čtvrt černobíle nasnímaného koncertu, který je prokládán krátkými informacemi různorodého ražení, zejména historickými šoty. Bohužel musím konstatovat, že bych tyto raději uvítal pohromadě, a možná v mnohem větší míře ve speciální sekci menu. Prostřihy podané podobným způsobem spíše ruší dechberoucí minimalistickou hru světel, která dodává bezchybnému muzikantskému provedení látky další dimenzi. Kamera a střih přesně v souladu s hudbou plynule rozebírají detaily a společně s úchvatným harmonickým tancem pološer připravují skutečně zajímavé studie všech hráčů a jejich instrumentů. Za zmínku určitě stojí pohledy na smyčcem v život uváděnou Birgissonovu kytaru a pěkné jsou i průhledy na tlukot bicí soupravy.
Kostýmy aktérů jenom dopilovávají všudypřítomné mystično k dokonalosti. Režisér Vincent Morisset vskutku prokázal obrovský cit a hudební podklady načinčal k parádní podívané. Pro srovnání poslouží i neméně povedené čtyři skladby s ostřejším obrazem na bonusovém odkazu, které také neztrácejí nic na přesvědčivosti, zvláště úžasná „Hafsól“ (sluneční moře), se sexy monotónní basovou kytarou drážděnou paličkou od bicích, rozehrává další nástroje z vybavení ansámblu, kde vše zakončuje flétna.
„Inni“ je ideální volba pro ty, kterým se nechce kupovat jednotlivé disky, představující skvělý průřez tvorbou. Pro fanoušky potom hodnotná a hlavně velmi příjemná povinnost.
1.CD 1: Svefn-g-englar
2. Glósóli
3. Ný Batterí
4. Fljótavík
5. Við Spilum Endalaust
6. Hoppípolla
7. Með Blóðnasir
8. Inní Mér Syngur Vitleysingur
9. E-Bow
10.CD 2: Sæglópur
11. Festival
12. Hafsól
13. All Alright
14. Popplagið
15. Lúppulagið
16.DVD: Ný Batterí
17. Svefn-g-englar
18. Fljótavík
19. Inní Mér Syngur Vitleysingur
20. Sæglópur
21. Festival
22. E-Bow
23. Popplagið
24. Lúppulagið
25.Bonus DVD: All Alright
26. Glósóli
27. Hafsól
28. Við Spilum Endalaust
Diskografie
Átta (2023) Kveikur (2013) Valtari (2012) Inni (live) (2011) Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust (2008) Takk... (2005) ( ) (2002) Ágætis Byrjun (1999) Von (1997)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2011 Vydavatel: Krunk Stopáž: 104:03 + 7
Produkce: John Best, Dean O’Connor, Vincent Morisset
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.